Byla jednou jedna vdova, která měla dvě dcery. Starší měla povahu své matky, byla velmi zlá a panovačná. Mladší dcera se podobala zemřelému otci. Dívka byla velmi vlídná a přátelská, ale i krásná.

To však matce nestačilo. Mnohem více milovala dceru, která jí byla tolik podobná. Mladší se tak stala odstrkovaným dítětem, které muselo každý den tvrdě pracovat. Kromě jiných těžkých prací patřilo k jejím pravidelným povinnostem i nošení vody z nedaleké kašny.

Jednoho dne, když se dívka vypravila na obvyklou pouť se džbánem, potkala v cíli své cesty starou ženu. Ta ji požádala o doušek vody.

Dívka se jen usmála. „S radostí,“ pravila a podala ženě džbán, který jí přidržela u úst.

Najednou se postava před jejími zraky proměnila. Ze shrbené stařenky se stala krásná víla v rozevlátých šatech.

Překvapené dívce řekla: „Máš krásnou tvář i laskavé srdce. Zasloužíš si za svou dobrotu odměnu. Pokaždé, když promluvíš, z tvých úst vylétne květina nebo vzácný drahokam.“

Když toho dne dívka dorazila domů, matka se na ni hned na prahu osopila, kde byla tak dlouho. Na to jen se sklopenýma očima děvče odvětilo: „Promiň, maminko, že jsem byla tak dlouho pryč.“

Když tu se stalo něco nečekaného: Ze rtů dívce hned za těmito slovy splynulo několik perel a diamantů.

Překvapená vdova nevěřila svým očím: „Co to vidím, mé dítě?“

Dívka povzbuzená matčiným zájmem ochotně vyprávěla příhodu se stařenkou, která ji potkala u kašny. Neustávající proud drahých kamenů přitom následoval za všemi slovy.

Na to vdova okamžitě zavolala starší dceru: „Chtěla bys dostat stejný dárek jako tvá sestra? Pojď, půjdeš ke kašně a přineseš vodu. A až tě tam cizí stařenka požádá o vodu, chovej se k ní uctivě.“

Děvče však tento úkol splnit odmítlo. To vdovku nahněvalo a dceři přikázala vodu přinést. Nakonec si tak i druhá dcera vzala stříbrný džbán a ke kašně se vydala.

Tam se však objevila dáma v honosných šatech, která ji požádala o vodu. Na to však děvče odvětilo jen: „Vezměte si džbán a poslušte si sama. Mně na tom nezáleží.“

Byla to však víla, která na sebe vzala podobu urozené dámy. A rozhodla se i v tomto případě dát děvčeti odměnu. Pravila tak: „Za tvou hrubost a špatné vychování si zasloužíš dárek. „Pokaždé, když promluvíš, vyletí z tvých úst had nebo ropucha.“

Děvče se rozběhlo domů. Tam už na ni čekala matka. „Tak, dcero,“ byla vdova už netrpělivostí celá bez sebe. Když však dívka promluvila, z jejích úst vyskočily ropuchy a zmije.

Vdova se rozkřikla: „Za to může tvá mladší sestra!“ Na to začala nebohou dívku bít. Ta s pláčem před matkou a sestrou začala utíkat. Zastavila se až v nedalekém lese. Teprve v bezpečí statných stromů se dívka mohla skrýt a dát průchod svému žalu..

Nebohé děvče se hořce rozplakalo. Tou dobou však lesem projížděl princ, který se právě vracel z lovu. Krásná dívka ihned upoutala jeho pozornost. Požádal tak plačící dívku, ať mu vypráví svůj příběh. Její krásou i dobrotou byl princ natolik okouzlen, že se do ní zamiloval a vydal se požádat otce, aby si ji mohl vzít. Samotný král, když viděl, že dívka bude mladíkovi dobrou ženou, souhlasil.